Rodiče a prarodiče si často pamatují hry, které hráli na dvoře, na návsi nebo před domem. Byly jednoduché, potřebovaly jen pár lidí a kousek křídy, a přesto trvaly celé odpoledne. Děti se hrám z dřívějška rády učí, protože jsou pro ně nové, i když jsou staré. Stačí se zeptat a chvíli poslouchat, jak to tenkrát bylo.
Co se hrávalo
Na babu je pravděpodobně nejznámější: jeden honí ostatní, a koho chytí, ten je další baba. Skákací panák se kreslí křídou na chodník a skáče se po jedné noze z políčka do políčka. Škatulata, škatulata, hejbejte se je hra, při které si děti vyměňují místa, zatímco jedno hledá volné. Kuličky se hrají v písku a vyžadují přesné oko a klidnou ruku. Také hry se švihadlem mívaly svá říkadla, která se předávala z dětí na děti a při kterých se nesmělo zaškobrtnout.
Zeptejte se babičky a dědečka, jak se hry hrály u nich. Každá vesnice a každé město měly trochu jiná pravidla, a proto se hry mírně liší. Nechte prarodiče vyprávět, zatímco děti poslouchají, a pak si hru společně vyzkoušejte. Často se ukáže, že si dospělí pravidla pamatují, jakmile začnou hrát.
Mnohé hry vyžadují jen málo věcí. Křída na panáka, pár kamínků na házení, provaz na přeskakování, míč na zeď. Vezměte je s sebou do parku nebo na dvorek. Když děti uvidí, že se takové hry hrají i venku a s dospělými, mají chuť hrát je častěji, a to i bez vás.
Pravidla se dají přizpůsobit
Když je hra příliš těžká pro menší děti, zjednodušte ji. Když je příliš lehká pro větší, přidejte překážky. Nejde o to, hrát přesně tak, jak se hrálo dřív, ale o to, aby se všichni bavili. Prarodiče se často rádi dozvědí, že jejich hra dostala novou podobu.
Zapište si hry, které se vám líbily. Může to být malý sešit nebo lístky, které dáte do krabičky. Děti si k jednotlivým hrám přidají obrázky a jména těch, kdo je naučili. Časem z toho vznikne rodinná sbírka her, kterou lze předávat dál, stejně jako se předávaly hry dřív.
